Krátce o mé první knize

Buďme k sobě upřímní, málokdo má talent takový, aby v sedmi/osmi letech napsal bestseller. Já nebyla výjimkou, avšak do dnes jsem ráda, že jsem si svou první knihu uschovala a můžu se k ní vracet (ačkoliv spíše pro pobavení, než rady).

Všechno to začalo Velkou knihou pohádek, jak jsem oranžový sešit nadepsala. Soubor povídek pro děti v mém věku jsem psala během stěhování a rozvodu svých rodičů, ale ačkoliv by zřejmě někdo očekával srdceryvný příběhy, kdy jednomu ukápne slza, šlo spíše o komedii vyprávěnou zvířaty. Příběh obsahoval i zábavné hry (například propojování teček, hledání rozdílů,...) a když se na to zpětně dívám, vážně jsem byla docela vynalézavé dítě.

Víte, jak je to se spisovateli, jednou knihou to neskončila. Přišla jsem totiž dokonce se sérií (dokončila jsem však jen první díl, který nesl název Můj nejlepší přítel pes, se jménem Miný :D). Do tohoto příběhu jsem už promítala svůj skutečný život, svá trápení, svou radost... Jednoduše úplně vše, co se mi zrovna v životě dělo.

Nicméně dnes vám chci ukázat svůj první příběh, že ano?

Tak tady je.

Víte, co se mi moc líbí? Ten osobní vzat mezi autorem a čtenářem, kdy se autor nadepíše jako Kája. Takové přátelské, víte co. Já si myslím, že jsem jako malá byla hodně inovativní. Takový vztah je přeci velice důležitý mezi autory a čtenáři.

Taky nesmím zapomenout na zcela zřejmý projekt Škola hrou. Vsadím se totiž o svých šest švestek, že můj dětský záměr byl naprosto úžasný. Koho by napadlo dát zábavné povídky do školního sešitu? Dětem se pak vytvoří ke škole velice zdravý vztah!

A to náhodné střídání psacího a tiskacího písma? Myslím, že mnoho čtenářů by to zaujalo.

Očividně byla malá Karolínka líná psát jména, a tak místo Hop, použila šipky. Jen nevím, jestli to něčemu pomohlo, mě to trochu zmátlo. A Haf chudák dostal jen H. No jo, občas je nám souzeno jen první písmeno...

Hele ale teda ilustrace si s dovolením pochválím. Na to, že mi bylo sedm/osm... No dobře, tak ne no.

Ale vymyšlení vlastní abecedy si pochválit musím! Ale no tak... Ani to ne, jo? No tak fáájn...

Nevím, jak vy, ale já si při čtení svých starých příběhů vždy dost nasměju. Co vám tím ale chci říct - ať už jste začali psát v sedmi nebo v patnácti, první příběh (a zvláště pak první verze) nemusí být dokonalý. K dokonalosti jej vede tvrdá práce, někdy pár měsíců, někdy spoustu let. Důležité je, že každý napsaný odstavec, každičká věta, vás vede k lepšímu konci. Takže se za žádnou cenu nevzdávejte, pokud vás psaní baví!

Snad se brzy uvidíme u dalšího článku.

Přeji šťastný nový rok!

K.